Pověsti z Lokte a blízkého okolí

O zkamenělém svatebním průvodu

Nedaleko města Lokte se nacházejí Svatošské skály. Svým vzhledem připomínají některé tvary zkamenělé svatebčany a rovněž jsou po nich pojmenovány jednotlivé skalní bloky.  Pověst se vztahuje k době, kdy v kraji vládli Vohburgové. Jeden chudý sedlák šel robotovat na loketský hrad a na místě současné stavby kostela v Horním Slavkově objevil mezi dvěma kameny plačící novorozeně. Slitoval se nad ním a odnesl ho markraběnce Janě se slovy, že při vstupu na hrad by se měl podle zvyku přinést dar a on jí předává dítě, které našel. Dodal, aby chlapečka přijala s láskou a dobře o něho pečovala. Markraběnka si ho převzala a dala mu jméno Jan Svatoš.

Vyrostl v pěkného jinocha. Zajímaly ho vědy a rytířské turnaje, také se rád toulal po okolních lesích. Jednou posedával na břehu řeky Ohře a před ním se objevila velmi krásná víla. Ta mu řekla: „Drahý, znám tvého srdce bol, toužíš po ovládnutí světa kouzel. Naučím tě vše, po čem prahneš – ale jen za té podmínky, že se nikdy nezaslíbíš jiné ženě!“ Bez zaváhání její nabídku přijal a díky víle se mohl ponořit do tajemství mnohých nauk.

Několik let se toulal světem a zamiloval se do pěkné dívky. Slib ho začal tížit, ale doufal, že se mu podaří zlomit moc nadpřirozených sil díky svým znalostem a zkušenostem v čarování a magii. Chystala se svatba. Otec dívky chtěl svatbu pod širým nebem, na louce u břehu řeky Ohře. V den svatby se chystali říct zamilovaní lidé své ano, když se rozbouřily vlny Ohře a z nich vystoupila víla. Stačilo mávnutí kouzelným proutkem a kletbou se ze svatebního průvodu staly kameny. Dnes se můžete dívat na skály se jmény Kapucín, Ministranti, Nevěsta, Ženich, Svědkové, Muzikanti, Tchán, Tchyně a Zámek.

Zakletý purkrabí

V době husitských válek na hradě proslul purkrabí Puota z Ilbera, který hra ubránil útoku husitů. Bohužel se choval ke královským poddaným dost krutě a tvrdě vymáhal poplatky. Nechával popravit své poddané a uvazoval je za nohy a ponořoval je do vřídelní vody. Mrtvá těla pokrytá vřídelním kamenem poté věšel na hradní bránu pro výstrahu.  Tehdy žili v podhradí hrnčíř se ženou a pěti dětmi. O ženě se povídalo, že je čarodějnice. Jednou se v jejich chalupě objevil purkmistr a chtěl si koupit nový džbán na víno. Zalíbil se mu jeden malovaný džbán na truhlici a chtěl ho mít. Hrnčíř se však zdráhal a nechtěl mu ho prodat. Odpor byl potrestán a purkrabí nechal odvést hrnčíře na hrad do hladomorny. Druhý den se měla konat poprava. Ráno se tady objevila hrnčířova žena  a prosila o milost pro svého muže, ale byla vyhnána. V ten moment ho proklela se slovy: „Je-li tvoje srdce z kamene, kamenem se staň celý.“ Náhle nebe zčernalo, zaburácelo, z nebes sjel ohnivý blesk a udeřil do věže. Purkrabího již nikdo neviděl, pod věží zůstala jenom díra a z ní stoupal rudý dým. Jakmile vychladl, vytáhli ho a nechali ležet na nádvoří. Od té doby se nazýval Zakletý purkrabí a vlastně šlo o spadlý meteorit.

Jiná verze pověsti vypráví, že žena, která ho proklela byla postarší a nemocnou ženou s malým dítětem a bez manžela. Její muž zemřel díky nějaké nemoci a jí zůstaly jenom dluhy. Neměla dukáty a ani střechu nad hlavou. Bála se vězení a tak sebrala odvahu a vydala se prosit o odpuštění přímo u purkrabího. Pověděla mu o své situaci, ale neměl slitování a řekl, že pokud nezaplatí bude uvězněna a zotročena. Najednou se setmělo a s ženy vyšel nadlidský křik s prokletím. Lidé si mysleli, že nadešel konec světa. K zemi padal prach a nebe hřmělo. Vše přešlo, ale místo purkrabího tady ležel kámen. Jeden přes druhého volali: „Purkrabí byl zaklet v kámen!“. Jejich zděšení je brzy přešlo, protože se zbavili utrpení. Kámen prý žádný z mužů nedokázal zvednout ani při sebevětší snaze. Rozhodli, že se to povede jenom osobě s čistou duší a nezkažené mocí, bohatstvím a slávou. V té době sem přišli Švédové a kámen prý skončil v hluboké hradní studni. Byl vytažen roku 1670. Pověst o dobrotivém člověku byla však zapomenuta.